Tradice je třeba držet.
Ne webu akce už je reportáž. Já byl tentokrát jen jako podpora, takže případné podrobnější info nechávám povolanějším 🙂
Výsledky zde: Výsledky
Reportáž Radka.
31. ročník koloběžkového závodu se konal tentokráte v Divoké Šárce. Jelikož Roman měl hodně mimokoloběžkových povinností, tak organizátorského vesla se chopil Radek. Změna lokality nám přinesla značné komplikace – 1) Místo je celkem odlehlé a v blízkém okolí není kromě mekáče k dispozici restaurace či obchod. 2) Trať již není rovinatá s asfaltovým povrchem, ale je členitá s úsekem, který vede úzkou ušlapanou pěšinkou 3) Místo pro zázemí stájí není dostupné čtyřkolovou motorizovanou verzí koloběžky, takže všechno se muselo dopravit na místo s pomocí lidské síly. Během přípravy před závodem ovšem vládl optimismus, jelikož přislíbená účast vypadala slibně a koloběžka, kterou jsem měl v plánu na závod vzít, měla na tomto typu trati kralovat.
V pátek to vypuklo a u srazového místa na parkovišti u mekáče jsme se 30 minut před začátkem závodu sešli ve třech. Bohužel jsme nesehnali žádné otroky, takže tažnými zvířaty se stal Radek, Lukáš a Paprsek. Všechno jsme úspěšně pobrali a vydali se na pochod k místu, které jsem předchozí středu obhlédl a vybral jako vhodné místo pro naše koloběžkové útočiště. Mělo 2 zásadní výhody – disponovalo lavičkou, kterou jsme mohli použít místo stolu a bylo na rovném úseku (zbytek stájí si postavil stany a zázemí ve svahu).
Na určeném místě jsme zjistili, že budeme od zbytku týmů odděleni asi 30 metry prázdného prostoru, což nám ovšem nevadilo, protože tím bylo zamezeno špionáži. Obzvlášť Paprsek se bál, že by konkurenční stáje mohli pochytit něco z jeho závodnických zkušeností, o které se s námi v zázemí neváhal podělit.
No nic. Zanechal jsem Lukáše s Paprskem na místě, aby postavili stan a šel jsem mezitím přeparkovat na neplacené parkoviště. Po návratu jsem zjistil dvě zajímavé věci. První byla, že Paprsek neumí postavit stan. Druhou, že Lukáš je pryč na prvním kolečku nějak dlouho. Důvod jsem se dozvěděl jakmile se Lukáš konečně objevil v prostoru předávky – zabloudil, protože nedával pozor, když se vysvětlovala trasa, protože musel Paprskovi vysvětlovat, jak se staví stan.
Na trať vyrazil Paprsek a my jsme už za pomoci Jardy, který mezitím dorazil, postavili stan a dokončili zázemí. Závod pak pokračoval volným tempem kolečko za kolečkem, kdy postupně doráželi další posily – Roman, Linda, Michal a Milan. Jediný kdo kladl odpor k ježdění byl Michal. Bál se, že jako profesionálního jezdce ho potupí nějaké nedomrlé dítko na šitové koloběžce. Nakonec ale přeci jen na trať vyrazil.
Začalo se stmívat, vytáhli jsme čelovky a přišla první mimořádná událost v závodě. Při cestě úzkou pěšinkou se mi na trati smeklo zadní kolo a probral jsem se zamotaný ve svahu vedle cesty. Naštěstí jsem měl jako jediný účastník přilbu a jezdec jedoucí za mnou zastavil a pomohl mi se vzpamatovat. Na koloběžce jsem pak dojel do prostoru našeho zázemí, kde jsem byl ošetřen a dal si od koleček na hoďku pokoj.
Jak se blížila půlnoc, tak nám ubývalo jezdců, až jsme kolem půlnoci zbyli jen já, Jarda a Milan. Dohodli jsme se, že přes noc jezdit nebudeme a tak Milan jel domů a s Jardou jsme šli spát do stanu s tím, že ráno měla dorazit Michalova kamarádka Alena a Lukáš s Luckou. Jelikož se v Šárce kromě koloběžek konala i nějaká kulturní alkoholická akce pro mladé, tak jsem zamkl koloběžku k lavičce dvěma zámky.
Cca kolem šestý jsem se probudil a zjistil jsem, že se ke mně někdo tulí…. Jarda? Ne, ve stanu jsme totiž najednou byli ve třech. Po úvodním překvapení se ukázalo, že Alča přišla dřív, nechtěla nás budit, tak se mezi nás vmáčkla a dala si šlofíka taky. Po chvíli se začal z venku ozývat i Lukáš s Luckou, tak jsem vstal a šel odemknout koloběžku…
První zámek jsem odemkl, do druhého zámku jsem dal klíč, otáčím a nic. Zkouším všechny klíče a zjišťuji, že ten správný klíč nemám. Co teď? Vydávám se k autu a jedu domu pro klíč od zámku. Mezitím Lukáš vyžebral od konkurenční stáje koloběžku, takže kolečka i tak přibývají. Doma zjišťuji, že klíč se asi válí na kanárských ostrovech nebo emigroval na Sibiř, takže beru štípačky a pro jistotu i pilku na železo. Jestli si chcete tipnout, za jak dlouho dokáže amatér ukrást vlastní koloběžku, tak jsou to dvě minuty. S praxí je to 20 sekund, jak bylo postupně prokázáno na již přeštíplém zámku, když v rámci tréninku si všichni chtěli přeštípnout cvičně zámek.
Po vyřešení těchto trablů jsme pokračovali v kroužení již jen ve čtyřech, jelikož Lucka byla nachcípaná a šla do tepla domova. Bohužel jsme postupně začali zjišťovat, že to ve čtyřech fakt nedáme a pomoc nebyla nikde v dohledu. Všichni, na které jsme spoléhali, měli nějaké trapné výmluvy a vůbec jim chybí to srdíčko a zápal pro věc.
No nakonec jsme se rozhodli to kolem jedné zapíchnout, všechno sbalit a vydat se k autu a do restauračky na posilnění. Cestou nás chytil pěkný liják, takže jsem promokli na kost, ovšem oproti tomu co přišlo kolem čtvrté odpolední to byl jen lehký deštíček. Bylo štěstí, že jsme to zapíchli takhle brzo.
I přes noční pauzu a dřívější konec jsme neskončili poslední, ale šestí z osmi, což není vůbec špatné. Snad pro příští ročník nám bude přát počasí a sejdeme se ve větším počtu, abychom odjeli celý závod.
Jinak fotky nebudou, jelikož jsem je včas nevyžebral.
Šachisti nemohli dohodnout remízu, tak vzdali.
Zvážili pro a proti a …nezmokli. 🙂
@Paprsek
Že jste neřekli, dal bych si nějaké noční kolečko.
Jirko, na tebe jsme si nevzpomněli, ale příště budeš první na seznamu 😉
Vložil jsem reportáž od Radka.
Musím mít poznámku k reportáži od Radka. A to zcela zásadní.
Není pravda, že bych neuměl postavit stan. Ale rozkaz zněl jasně: Přinesl jsem dva stany, postavte dva stany. Po bližším prozkoumání jsme zjistili (ve spolupráci s Jardou Mrázem), že donesl pouze jeden stan ve dvou zavazadlech (ve druhém zavazadle bylo pouze tzv. tropico).
Naopak tedy pravdou je, že neumím postavit z dílů na jeden stan, dva stany.
@Paprsek
Musím mít poznámku k tvým výmluvám. A to zcela zásadní.
Svojí neznalost jsi prokázal při stavbě prvního stanu, který byl kompletní. Až později jsme zjistili, že tomu druhému něco chybí. Naštěstí jsem se do situace vložil a naše základna byla úspěšně postavena.
Radši mi řekněte, kdo se přidá a pojede nám spravit reputaci teď o víkendu do Tachova B)
https://www.facebook.com/events/802748130085823/
Jako je to rozhodne zajimavy napad 🙂 Muj strejda ma chalupu s malym penzionem v Ovesnych Kladrubech, tak bychom tam snad mohli i prespat…
Michal v Tachově opět vyhrál. Čekáme na sebeoslavný příspěvek. 🙂
Vyhrál jsem samozřejmě jenom díky Paprskovi, který mě na místo vlastnoručně odvezl.
Nebudu tu zbytečně spamovat, takže kopíruju textík, který jsem psal do koloběžkářské skupiny:
Ahoj, v sobotu jsem vyrazil na orientační závod v Tachově, kde shodou okolností právě před rokem došlo k mému prvnímu kontaktu s COCONi(y) 🙂 Posílám subjektivní report, třeba někoho naladí k účasti příští rok:
Formát závodu s objížděním kapliček, kdy je možné si naplánovat trasu dopředu, mi sedí. Zdeněk Černý letos přišel s novým bodováním, kdy byly nejvíce ohodnocené kapličky v bezprostředním okolí Tachova a nejméně naopak (možná trochu paradoxně) ty nejvzdálenější. Bylo tak potřeba začít plánovat a propočítávat úplně od píky…
Na startu se podobně jako loni objevilo kolem dvaceti příznivců koloběhu. Někdo celou akci pojímal vyloženě výletně, jiní byli připraveni začít pořádně dupat… Zdeněk zmínil mé překvapivé loňské vítězství a představil nového černého koně závodu. Místního kluka, který vypadal hodně nabušeně. Po závodě Zdeněk doplnil, že je snad juniorským mistrem republiky v orienťáku, či co (na druhou stranu, Zdeněk je možná občas trochu vypravěč). Ať již tak, nebo tak, vysoký, šlachovitý, vypadal jako ideální koloběžkářský somatotyp. Částečně mě uklidňoval pouze pohled na jeho koloběžku – Trexx má na silnici přeci jen rezervy…
Ve dvě startujeme a nezbývá, než se snažit následující tři hodiny využít na max. Přijde mi, že mám natrasováno dobře. Po 40 kilometrech se budu podle aktuálního času rozhodovat, které ze tří nabízejících se kapliček objet… Nejspíš jsem ale duchem moc napřed, takže hned první kapličku přejíždím a dostávám se k ní až spolu s dalšími třemi jezdci, kteří měli do té doby ztrátu.
První stihne foto „Černý kůň“, jenž to už od startu střihal zkratkama. Vyrážím za ním, držím si odstup zhruba 20 metrů a v mírném stoupání v duchu odhaduju, jestli nasazené tempo na Trexxu vydrží celou dobu… Evidentně máme alespoň zpočátku stejnou trasu a nejbližší sjezd ukáže, že Trexx opravdu není plnohodnotná silniční koloběžka. Ve chvíli, kdy on už dupe se prořítím kolem cca pětatřicítkou a pokračuju dál… Pociťuju smíšené pocity. Na jednu stranu se stydím za příliš snadno získané metry, na druhou jsem rád, že mu Zdeněk nepůjčil některé ze svých žihadel… každopádně k další kapličce dorážíme znovu společně, protože to opět říznul drobnou zkratkou.
Do toho mě začíná zrazovat technika, konkrétně paměť telefonu. Po každé fotce kapličky se ztratí naplánovaná trasa z map.cz a je třeba ji znovu otevírat z mailu… Černý kůň odbočuje na polňačku. Jsem si skoro jist, že tam musím taky, ale raději trasu znovu načítám… je tomu tak. Už nejedeme úplně v kontaktu, ale občas někde probleskne jeho svítivě zelené tričko. Polňačka s kameny Mibu tolik nesvědčí a hlavně ho mám teprve týden, zvykáme si na sebe a nechci na něj udělat špatný dojem 😉
Jedna křižovatka, pár zatáček, pak delší rovinka a přede mnou nikdo. Vytažený telefon ukazuje smutnou pravdu. Na posledním „Téčku“ jsem odbočil špatně a zajel si tak i s návratem víc jak kilák. Vzniklý průšvih mě paradoxně trochu uklidní. Prostě dnes nemám svůj den – hlavně to odjet nějak důstojně… Konec konců závod má i jiné rozměry: hlavně krajina je nádherná. Ve slunečních paprscích hraje všemi barvami. O pár kilometrů později, více na jihu, se pak rozkládají malebné pastviny… Kapličky jsou za sebou umístěny v poměrně rychlém sledu a fotek přibývá… Změna bodovacího systému navíc přispěla k tomu, že všichni kroužíme blíž k Tachovu a více se potkáváme. Pohodu naruší jen mrtvé koťátko a později ještě ještěrka, obě ležely přímo na cestě :-/
U kapličky ve Studánce jsme už profláklí a místní asi desetiletí kluci dění se zájmem sledují. Ptám se, zda se tu už stavoval kluk v zeleném triku a odpověď zní „ano“. Není čas spekulovat, jede se dál…
Blíží se kaplička u Obory, na níž jsme před rokem přijížděli s Marčánem a Pájou v relativně těsném sledu. Teď je tu pusto. Pamatuju si, že pro maximalistickou variantu objetí tří dalších kapliček je třeba času pod 1:47, pohled na hodinky ukazuje 2:06. Holt velký voči! Ale zase, kdo má nízké cíle…
Volím kapličku na severu za 20 bodů (zbylé dvě jsou jen desetibodové), s tím, že kdyby se Mibo na silnici zázračně rozjelo, zkusím přidat ještě jednu. Minuty však běží zatraceně rychle… V severozápadním sektoru kaplí moc není a tak mě čeká 11 kilometrů nepřerušované jízdy.
Postupně začíná být jasné, že jedinou možností po této kapli je urychlený návrat. Vítr fouká proti a nezbývá než doufat, že dojezd do cíle bude sešup. Jinak hrozí i překročení časového limitu s penalizací.
Naštěstí to sešup je. Nechci nechat nic náhodě, takže na semaforech to říznu na červenou, která tam svítí už dobrých pět vteřin. Auta zleva ani zprava se totiž k ničemu neměla. Na divokém Tachovském západě nejspíš s něčím podobným počítají a časování semaforů má větší interval 🙂
Teď už jen kruháč, ulice Borovského, zatočit do dvora a vyfotit hodiny. Do konce časového limity zbývaly tři minuty, ufff…
Je čas začít počítat. V celkovém účtování to dělá 330 bodů, což by snad na bednu mohlo stačit. Když pokládám papír před Zdeňka, říká, že je to zatím nejvíc a nic na tom nezmění ani později Honza Bouda. Dlužno podotknout, že ten se stal obětí systému. Loňské dva ročníky jezdil jih a tak chtěl letos mermomocí na sever, kde ale nebylo co sbírat. Nakonec jsme si slíbili se, že příští rok už to pojede opravdu tvrdě na body 😉
Černý kůň (Martin) se zase po závodě svěřil, že mu došlo při stoupání ke kapličce, kterou žádný soudný koloběžkář nemohl zvažovat. Šlo o kapli za Zadními Milíři, nacházející se v 700 metrech 😮 Uvidíme, třeba za rok pojme závod zodpovědněji, anebo ho Zdeněk vybaví pořádným strojem.
Pak už se závodní dvůr zahalil do vůně špekáčků a pivo začalo téci proudem. Ale k tomu se musí vyjádřit povolanější, já zdrhnul zbaběle na vlak slibujíc, že příští rok mi to už opravdu, ale opravdu vyjde i s nedělí…
V neděli jsem se míjel s Milanem na koloběžkách v Braníku. Sice jsme si zařvali na sebe Ahoj!, ale pochybuji, že mě poznal. I v tom vedru měl na sobě žlutou bundu proti dešti. 🙂