Koloběžková recesní 24 hodinovka se blíží.
Romane, tímto bychom se měli dohodnout, že tomu budeš kapitánovat.
Protože se mi ozývají z řad šachistů další, co po zjištění, že se od nich opravdu nečeká špičkový výkon na prkně, že by to tedy jako zkusili a následně už by na místě jenom tahali figurama, je nutno přistoupit nějak seriózněji již k sestavování „soupisky“.
Z pravidel: Doporučený počet jezdců ve stáji je 6 – 14. To znamená, že může jet téměř každý z oddílu, kdo projeví zájem a bude schopen aspoň minimální samostatnosti (doprava na místo, obléci se aspoň minimálně do sportovního, vyčistit si zuby, apod.). Koloběžku dodáme.
PS. Ještě jste mě neviděli na koloběžce. Za šachovnicí se vidíme pořád. Dnes tedy za řidítky…a ne moc zblízka, abyste neodkoukali můj styl. Sám se člověk při jízdě fakt blbě fotí.
Přidal jsem fotku, aby Otakar neremcal, že to není příspěvek o šachách.
Hlásím se do týmu (i na blicky). Mohli bychom zavést pravidlo: „kdo prohraje jede…“ 😉
Příhoda z Černošic.
Zrovna stojím před zahrádkou Karla a kolem jede malej klučina na kole. Zastaví.
„Dobrý den, jedu za tátou. Chytá ryby na druhém břehu. Jéé, vy máte pěknou koloběžku!“
A mně starýmu paranoikovi naskočí:
A) aby mi ji nechtěl sebrat,
B) aby ji nechtěl půjčit,
C) a když mu ji půjčím, aby mě pak nepronásledovali rodiče, že jsem chtěl kluka utáhnout místo na bonbóny na koloběžku.
A protože to s dětmi umím, tak povídám: „No, ale ty máš taky pěkný kolo!“
„Tak jo, tak nashle, já už musím jet.“