Velmi dramatické utkání. Miloš
Nejdříve to vypadalo, že nastoupíme v sedmi, ale nakonec nás doplnil i nemocný kapitán. Souboj s o generaci starším soupeřem byl dramatický už od začátku. Čerá ruka opět řádila a pan Šilhavý byl záhy o kvalitu slabší, naproti tomu můj soupeř to mohl v desátém tahu vzdát – měl jsem volného pěšce navíc a celkem aktivní hru. Soupeř to nevzdal a tak jsem mu dal v jedenáctém tahu střelce, zadarmo.
Očekával jsem, že je přehrajeme hlavně na posledních třech šachovnicích, ale souboj na všech šachovnicích byl velice vyrovnanej. Dostali jsme nabídku remízy na sedmé a šesté šachovnici. Aleš dostal pokyn vyhrát, Láďa při nejasné pozici měl volnou ruku. Oba odmítli.
Po nějaké době se Roman dostal k útoku a vypadalo to na nějaký bumbum závěr, jen jsem tam nic konkrétního neviděl. V té době už Bohumil přecházel do koncovky o malý kousek lepší. U Michala se dlouho nedalo najít nějaký plán, nějaký průlom, soupeř zkrátka všechno držel.
Láďa už v horší pozici dostal znovu nabídku a tentokrát ji už přijal, Milan dal také remízu – moc jsem jeho partii neviděl. Pak rychle za sebou vyhráli Aleš, Michal i Bohumil. Zvlášť Bohumilova studiová práce v koncovce byla parádní a stála by za komentovanou ukázku. 4 – 1
A dál už to připomínalo tu hlášku, co se ozve, když voláte na Oskara a ten člověk to má vypnutý. Ať jsme dělali, co jsme dělali … Černá ruka svou partii dotáhla profesionálně k vítězství, dvě věže a střelec, proti dvěma střelcům a věži jí stačilo, pan Šilhavý se snažil, hrál dobře, ale šanci neměl.
Romanovo hezké postavení se vytratilo do koncovky čtyř věží, ve které soupeř převzal iniciativu, získal pěšce a pak i partii. Asi se projevila zákeřná choroba, která se s ním spolčila proti Romanovi.
Co se dělo v mojí partii by zasloužilo podrobnější komentář ne proto, že by byla tak krásná, ale spíš psychologicky zajímavá. Už jsem vyhrál hodně partií s figurou namíň a tak vím, že je většinou lepší takové partie hrát velmi agresivně spíš jakoby na výhru než na remízu. Podařilo se mi vytvořit prostorovou převahu a vytvářet různé hrozby a soupeř se nechal svou nedůrazností zatlačit. Začalo to vypadat, že už neví, co s tím a že by se z toho aspoň ta remíza dala vytlouct. Pak jsem mu však věnoval ještě kvalitu a bylo to v pytli. Na svou obhajobu dodávám, že za stavu 4 – 3 jsem bojoval i s věží méně jako lev a psychicky narušený soupeř mi ještě stihl vrátit kvalitu a vyměnit volné pěšce. Závěr věž proti věži a koni se zablokovanými pěšci, deseti minutami na hodinách a nejistým soupeřem dával ještě šance, ale nakonec se zázrak nepodařil.
Velké poučení, že i po dvou smrtelných plundrech bylo o co hrát.